Sándor Márai sa narodil v roku 1900 v Košiciach v nemecko-maďarskej rodine Grosschmiedovcov. Písať začal nemecky, neskôr prešiel na maďarčinu. Po pobytoch v Nemecku a vo Francúzsku sa v roku 1928 usadil v Budapešti. V roku 1948 emigroval, najprv do Západnej Európy, od roku 1952 až do svojej smrti žil v americkom San Diegu. Neprestal písať po maďarsky, hoci v Maďarsku publikovať nemohol (a nechcel) a do angličtiny prekladaný nebol. Ako maďarský spisovateľ sa cítil byť izolovaný, pocit izolácie v ňom prehĺbila smrť jeho ženy Loly (Ilony) v roku 1986. 21. februára 1989 sa zastrelil.
Sándor Márai je autorom niekoľkých desiatok diel, písal romány, divadelné hry, poéziu, memoárové knihy i zbierky krátkych, precíznych úvah. Svoj denník uverejňoval už počas života (do roku 1983), v češtine vyšli jeho kompletné denníky (1943 – 1989) v roku 2009 v preklade Estery Sládkovej a Roberta Svobodu. Sú to denníky, opisujúce vo veľkom oblúku dušu 20. storočia – dva totalitné režimy, život vo Východnej a Západnej Európe i v USA – i dušu svojho autora.
Když mi zemřel otec, okamžitě poté jsem vyšel z úmrtního pokoje na nemocniční chodbu, abych si zapálil. Stejně jsem si počínal, když mi zemřel syn. Zdá se, že jsem opravdu silný kuřák. (1943)
Kdybych musel pro lidi jenom pracovat! Už to samo o sobě není lehké! Ale musím mezi nimi také žít. A to je skoro nemožné. (1943)
Dopolední hodiny v Pešti, kdy se rozeznějí sirény. Ulice a město se konečně ztiší. Automobily nechrčí, v ulicích není človíčka, nemůže přijít návštěva, nemůže se ozvat telefon. Konečně jsem teď našel, po čem jsem vždycky toužil: úplnou, dokonalou utajenost a absolutní ticho. Ne zcela tak a tam, jak jsem si to představoval, ale našel jsem to.
Do krytu nepůjdu; zůstanu v prázdném bytě a budu si číst. Konečně si můžu jednou číst nerušeně. (1944)
Ještě stále se dostatečně neznám; a nikdy se plně nepoznám. Máme v sobě jakousi vodní hlubinu, kam reflektor rozumu nepronikne. V této vodní hloubce plavou zvláštní, zrůdné, chlupaté a slizké obludy: touhy, strachy, vzpomínky.
Po celé týdny jsem při houkání sirén nešel do sklepa. Zůstal jsem ve svém pokoji, četl si anebo pracoval. Dnes, v neděli ráno, se mě hned, jak jsem uslyšel signalizaci nebezpečí, zmocnila ďábelská úzkost. Kvapně jsem utíkal do sklepa v hradní skále, ale úzkost mě neopustila ani tam. A nestalo se nic, byl to jen planý poplach. (1944)
Nejupřímnější, nejlidštější, a proto snad nejhezčí slovo, které kdy člověk vyslovil: „snad“. (1944)
Už řadu dní jsem nic nečetl. Toto je opravdová sabotáž, jediné trestuhodné ulejváctví. (1944)
Po mnoha týdnech první literární zpráva v novinách: protižidovský odborný časopis „Boj“ oznamuje, že v novém čísle „se vynikající básník G. A. hlásí s jednou z nejhezčích antisemitských básní poslední doby.“
Čtu zprávu s ulehčením. Maďarská lyrika žije. (1944)
Velké knihy minulého století jsou křivá zrcadla. Maupassant – stejně jako jeho učitel Flaubert – napsal každý řádek perfektně. A přesto je styl francouzských a anglických velikánů 19. století mrtev jako roucho z voskovaného plátna na balzamovaných mumiích. Atmosférický tlak doby vydržel pouze styl velkých Rusů. Knihy Čechovovy, Tolstého a Dostojevského čtu i dnes tak, jako by dílo kryli magickým kreditem své osobnosti živí spisovatelé. Při četbě knih velkých Francouzů a Angličanů minulého století se cítím jakov e vynikajícím muzeu. (1949)
Už nikdy v životě si nekoupím nemovitost: pochopil jsem totiž, že jsem movitý. (1951)
Několik dní v Mnichově. Cestou tam i zpátky čtu knihu. Písmena mě ještě stále zajímají víc než krajina. Popis krajiny mi říká víc než popisovaná krajina. (1951)
V Salernu se vyskytuje několik vousatých žebravých františkánských mnichů, bloumajících s kasičkami po ulicích… Dnes jsem viděl jednoho žebrat z auta, které sám řídil, z malého fiata Topolino. Svatého Františka by to překvapilo. (1969)
Hans Erich líčí pohřeb španělského anarchisty Durrutiho v Barceloně: jak jeho mrtvolu vložili do truhly, kterou obstoupili anarchistické kutálky, přičemž každá z nich troubila jiní smuteční pochod, a jak z toho vzešla řada nedorozumění. Pak anarchisté rakev zvedli, ale nemohli se shodnout, kterým směrem mají jít, pročež po jistou dobu chodili dokola. Potom rakev složili a odešli. V noci potom někdo mrtvého odnesl, protože bylo přílišné vedro. Při psaní takovýchto reportáží Hans Erich pochopil, že „anarchistou“ může být člověk jedině sám: jakmile se spolčí s jinými anarchisty, okamžitě se vnoří do nějakého systému, který není o noc lepší než ten předchozí, před nímž se chtěl utéci k anarchii. (1969)
Napsat ještě to či ono… Přečíst si to či ono… To ještě znám. Ale „zažít“ to či ono, to mě už nikdy nenapadá. (1969)
Autor jednoho dopisu žehrá na stáří. Na to můžu úpřimně odpovědět jen toto: „Nenaříkej na stáří! Ještě se ti po něm jednou zasteskne.“ (1977)
Románová postava: vdova, která dostane na hřbitově záchvat žárlivosti, když najde na manželově hrobu cizí kytici. (1977)
Hlupák je ve všech ohledech nebezpečnější než darebák. S tím se dá alespoň diskutovat, ale hlupák pro svou hloupost neslyší argumenty. (1977)
Všude po celé Americe sekty. Jako střepy rozbité řecké vázy. (1979)
Jistý spisovatel, původem Australan, zakroužil demonstrativně v jednomotorovém letadle nad budovou Spojených národů; newyorské nakladatelství otálí s vydáním jeho knihy a on tak chtěl obrátit pozornost veřejnosti na utrpěnou křivdu. Dřív básníci létali vstříc nesmrtelnosti na Pegasovi. Dneska si pronajmou aerotaxi. (1979)
Prezident Reagan ohlašuje v televizi své plány na záchranu dolaru. Mluví jako astronom, jako by ani nesděloval finanční, nýbrž astronomická data. Vnitřní federální zadlužení Spojených států amerických přesahuje trilion dolarů, roční úrok tohto dluhu činí devadesát miliard… Jako by mluvil v světelných letech. To, co se kdysi nazývalo peníze, je dnes už jen symbolický pojem. Místo peněz už dnes existují pouze čísla – a tak jako astronomové vyjadřují vzdálenosti a rozměry pomocí parseků a řeckých písmen, tak finančník a státník vyslovuje názvy přímo kosmických číselných shluků. Už ani peníze nemají lidský rozměr. (1981)
Sny. Dravec, který v nás procitá, když spíme. (1982)
V Los Angeles byl s okázalou slávou otevřen domov pro homosexuály – zestárlé pederasty a lesbické matrony, v němž si homosexuálně orientovaní muži a ženy nad pětašedesát let mohou výhodně pronajmout byt, kde se pak v klidu věnují buzerantským praktikám. Na stará kolena nemusejí mít strach, že jim bude chybět společnost homosexuálů. Něco podobného měli i v Římě za Heliogabala, kdy vládli eunuchové. Tenkrát se na to ale neposkytovala stavební dotace od města. (1982)
Pomřeli už nejen mí přímí příbuzní, kolegové a spolužáci, nýbrž i mí nepřátelé. Kdybych se vrátil do Budapešti, nenašel bych už nikoho, na koho mám právo se zlobit. (1988)
Společenský život. Přicházejí, zvědavě mě pozorují, jako když se lidé chodí koukat do varieté na mluvícího psa. Stáří je atrakce, podívejte, říkají, ještě si ani nepatlá špenát kolem uší, ještě mluví, umí počítat do tří, v tomhle věku. Fantastické. Hledí do jámy staroby. Oni dosud netuší, že starému člověku je nejlépe o samotě, protože pak se alespoň nenudí. (1988)
Čekám na povolávací rozkaz. Nenaléhám, ale nechci to ani oddalovat. Je čas. (15. 1. 1989)
(Preklad Estera Sládková a Dana Gálová)