Andrej Tarkovskij (1932–1986), ruský režisér a scenárista, autor filmov Ivanovo detstvo, Andrej Rublev, Stalker, Solaris, Nostalgia, Obeť. So svojimi výtvarne silnými filmami s duchovnou tématikou narážal v Sovietskom Zväze na mnohé prekážky – prekážala ich náročnosť, dĺžka, náboženská orientácia, nezrozumiteľnosť. Vo svete považovaný za génia, v Sovietskom Rusku kritizovaný a cenzurovaný; jeho filmy boli vyrábané v malom počte kópií a sprevádzal ich zákaz distribúcie. Sovietska strana intervenovala na MMF v Cannes proti oceneniu jeho filmu Nostalgia, ktorý natočil v Taliansku a ktorý napriek tomu získal Zlatú palmu. Film Obeť natočil vo Švédsku.
V českom preklade vyšli jeho scenáre i denníky, v samizdatovom časopise Zrkadlo boli publikované mnohé jeho články.
Arsenij Tarkovskij (1907-1989), otec Andreja Tarkovského, významný básnik a prekladateľ. Jeho básne zaradil syn Andrej do svojich filmov Zrkadlo, Stalker a Nostalgia. V roku 1972 vydal Odeon výber jeho básní.
Řím, 16. 9. 1983
Drahý otče! Jsem velice smutný, že jsi nabyl dojmu, jako bych si zvolil roli „vyhnance“ a málem zamýšlel navždy opustit svoje Rusko… Nevím, kdo těží z takového výkladu obtižné situace, v níž jsem se ocitl „díky“ mnohaletému pronásledování ze strany Goskina…
Určitě jsi to nepočítal, ale z téměř dvaceti let práce pro sovětský film jsem byl více jak sedmnáct let beznadějně nezaměstnaný. Goskino nechtělo, abych pracoval! Trápili mě celou tu dobu a poslední kapkou byl skandál v Cannes, kde udělali všechno, abych nedostal ceny (získal jsem celkem tři) za film Nostalgie. Považuji tento film za vlastenecký v nejvyšším smyslu toho slova a mnohé z věcí, které mi s hořkostí vyčítáš v něm nalezlo svůj výraz. Popros Jermaše, aby ti ho dovolil zhlédnout, a všechno pochopíš a budeš se mnou souhlasit.
Když se na výstavu Majakovského u příležitosti dvaceti let jeho práce nechtělo přijít ani jednomu kolegovi, byla to pro básníka ta nejkrutější a nejnespravedlivější pohroma a mnoho literárních vědců považuje tu příhodu za jednu z hlavních příčin, proč se zastřelil. To když já jsem slavil padesáté narozeniny, nejenže jsem neměl výstavu, ale nebyla dokonce ani otištěna zpráva nebo přání v našem časopise věnovaném kinematografii, což se dělá v případě každého člena Svazu filmových pracovníků.
Ale to je nakonec maličkost – důvodů jsou desítky, všechny jsou pro mne ponižující. Prostě se v těch věcech neorientuješ. Ostatně vůbec nemám v úmyslu vycestovat nadlouho. Žádám vedení o cestovní pas pro sebe, Larisu, Andrjušu a jeho babičku, s nimiž bych mohl žít v zahraničí přes tři roky, abych splnil, nebo raději uskutečnil, své nejtajnější přání: režírovat operu Boris Godunov v Covent Garden v Londýně a Hamleta jako film. Nikoli bezdůvodně jsem napsal svůj dopis, prosbu Goskinu… Ale odpověď jsem dosud neobdržel.
Jsem si jist, že vláda mi dá povolení jak na tu práci tak i na výjezd Andrjuši s babičkou, které jsem už půl druhého roku neviděl; jsem si jist, že vláda nebude tvrdošíjně setrvávat na nějaké nelidské a nespravedlivé odpovědi na mou adresu.
Autoritu mám natolik velkou, že považovat mě v nynější situaci za člověka, který si na komisi vynucuje jedinou možnou odpověď je prostě směšné; nemám jiné východisko: nemohu připustit, abych byl ponižován donekonečna, a můj dopis je prosba, ne žádost. Co se týká mých vlasteneckých citů, podívej se na Nostalgii (jestli ti ji ukáží) a ztotožníš se s mým citem pro vlast. Jsem přesvědčen, že všechno dobře dopadne, skončím tady práci a velice rychle se vrátím s Annou Semjonovnou, Andrejem a Larou do Moskvy, abych objal tebe a všechny naše blízké, i když budu v Moskvě (určitě) bez práce. To pro mne není nic nového.
Jsem přesvědčen, že vláda neodmítne splnit mou skromnou a přirozenou prosbu. (V případě, že by se záležitosti vyvíjely jinak, propukne hrozný skandál. Nedej Bože, nechci to, chápeš sám.) Nejsem disident, jsem umělec, který přinesl svůj vklad do pokladnice sovětského filmu. A ne poslední, jak doufám… A peněz (deviz) jsem pro stát vydělal víc než řada jiných. Proto nevěřím v nespravedlivý a nelidský vztah ke mně. Když už jsem jednou byl sovětským umělcem, tak jím zůstanu, ať by cokoli říkali ti, kteří mě donutili odejít do zahraničí.
Velice vřele tě líbám, přeji zdraví a sílu. Na brzkou shledanou. Tvůj syn – nešťastný a utrápený
Andrej Tarkovskij